Životní moudra a zkušenosti

*Partnerství je v širších souvislostech vztah lidí se společnými zájmy, okolnostmi, podněty, aspekty, podmínkami a potřebami. Může být různého stupně:

• od známosti z vidění, kolegiální na různém stupni, a to zaměstnanost v jedné organizaci bez bližší spojitosti anebo blízká spolupráce na jednom pracovišti
•  sousedství také na různém stupni – pobyt v relativní blízkosti bez bližších vztahů anebo v těsné blízkosti, například byty s vchody oproti či vedle sebe
• příbuzenské pokrevní, či spojené soužitím
• kamarádství
• vztah na základě společného zájmu (koníčka – hobby)
• přátelství = vztah blízký životnímu partnerství
• milenecký vztah
• životní partnerské soužití na úrovni trvalého vztahu.

Navzájem se od sebe liší. Mezi nimi jsou ještě jemnější odstupňované rozdíly.

Podmínky a požadavky na soužití v těchto různých vztazích jsou samozřejmě odlišné, avšak čím více shodných a podobných splněných v smyslu partnerské kompatibility, tím je vztah lepší, vyrovnanější, méně problémový. Takže teoreticky by bylo vhodné, aby na všech vyjmenovaných stupních byli účastni absolutně kompatibilní partneři.

Absolutní partnerská kompatibilita neznamená povahu úplně stejně ve všech vlastnostech. Takové dva lidi bychom stejně i tak nenašli. Pokud by se nám to ale přece jen podařilo, byla by to povahová kompatibilita, pro partnerský vztah by však nemusela vyhovovat. Ve vztazích totiž vládne relativní paradoxní souvislosti. Například ve vztahu dvou lidí určitá povahová vlastnost jednoho, z hlediska společenského hodnocení vyloženě jen pozitivní (zodpovědnost, intelekt, optimismus, laskavost atd.), svojí mírou zastoupení je na překážku vyrovnanému vztahu. Ta stejná vlastnost, stejnou mírou zastoupená u toho samého člověka ve vztahu s jiným, méně kompatibilním, na překážku nebude. Partnerská kompatibilita ve skutečnosti opravdu vyžaduje určité povahové vlastnosti příbuznou, podobnou, shodnou či stejnou mírou zastoupené. V každém jednotlivém vztahu jiné, co je závislé na konkrétní povaze každého zúčastněného a na druhu blízkosti vztahu. Takže postavit si tabulku s několika povahovými vlastnostmi a podle ní kategoricky posuzovat partnerskou kompatibilitu je naivní, mylné, zrádné. Téměř byste nenašli případ zklamání. Proto obraz partnerské kompatibility je velmi složitý, vyžaduje důkladnou znalost povahových znalostí a souvislostí mezi nimi.

U ostatních vlastností, mimo ty, co mají být příbuznou, podobnou, shodnou či stejnou mírou zastoupené v povaze u partnerů, stačí, když mají dostatečnou schopnost stejně se nasměrovat ve výkonu v případě společné potřeby partnerů. Stejné nasměrování výkonu ostatních vlastností není tak jednoduché jakoby se na první pohled zdálo. Když každý člověk má povahu jiným způsoben sestavenou, v jiném stavu se nachází, může různým odlišným způsobem reagovat na stejné podněty jako partner. Každý člověk má všechny povahové vlastnosti lidí zastoupené ve své povaze. Každý člověk však každou vlastnost jinou mírou zastoupené (zodpovědnost mohutná, intelekt nízký atd.). Je důležité brát v potaz i fakt, že každý se jinde narodil, prožil jiné dětství, obklopovali ho jiní lidé atd. Každý přírodní jev, a přírodní jev je i povaha člověka, třeba i mrknutí víčkem, osciluje – pracuje v rozkmitu, teda stále se do určité míry mění. Většina lidí se sice snaží udržet stejný, případně alespoň přibližný způsob svých reakcí na různé podněty, bez speciálního výcviku to však nikdo nedokáže. Zmíněný fenomén by si každý měl uvědomit, podle něho se řídit v každém vztahu, především v partnerském. Bez správné znalosti povahy ji nelze náležitě pochopit, proto by každý měl systematicky pracovat na jejím poznávání vhodným způsobem.

Každý člověk s každým by byl schopný přežít v partnerském vztahu, kdyby se k tomu přinutil. Třeba 15 leté děvče s 90 letým mužem, anebo 15 letý chlapec s 90 letou ženou. V mnohých případech to však nestojí za to se nutit. Rozdíly z mnohých hledisk jsou natolik značné, že partnerské soužití by bylo jenom trápením se. Samozřejmě, že všechno má svoji přirozenou hranici. V našich končinách veřejnost většinou považuje pro heterosexuální životní partnerství za nejdůležitější tyto 3 atributy:

•  přibližně stejný věk – muž případně o 3 roky starší, aby byl zkušenější a teda větší oporou ženě
• stejné vzdělání – myslí se tím, přibližně stejný stupeň (základní, středoškolské, či vysoké apod.). Většinou se neklade důraz na stejný obor.
• stejné zájmy, koníčky

 Je výhodou, když jsou tyto 3 atributy přibližné. Ani jeden však není základem, platformou partnerského vztahu. Všechny tři mohou dojmově vydržet jako stmelující faktory, a to i několik měsíců. Potom však partneři zjistí, že pokud si na nich zakládali, vždy se zklamou, pokud nejsou splněné skutečné základní požadavky partnerské kompatibility.  

Například přibližná rovnost věku. Partneři přece vědí, kdy se kdo z nich narodil. Po čase pokud jsou kompatibilní tuto okolnost nevnímají. Je sice pravda, že vyšší věk u ženy než u muže bývá nevýhodnější jako by tomu bylo naopak. Poznáme však mnoho partnerských vztahů, kde je žena o 15 případně i 20 let starší a lepší partnerství bychom těžko hledali. Vyšší věk u muže třeba o 30 let bývá méně problémovým faktorem než když je žena o 5 let starší. Toto však není nabádání k partnerství s větším věkovým rozdílem, ale pouze vysvětlení skutečného působení tohoto faktoru. Skutečný problém v této záležitosti většinou vytváří reakce a působení veřejnosti na partnery anebo alespoň jednoho z nich. Například příbuzní, sousedé, kolegové, známí si nachází příležitost oslovit muže otázkou či mu nevadí, že jeho partnerka je o sedm roků starší. Anebo ženu, že její partner má o 28 let vyšší věk. Nezáležím jim na tom, či se dobře shodnou, podrývají tímto vztah a tváří se u toho, že jim záleží na spokojeném životě zeptaného. Často takový zájem neprojevují o řešení svých životních okolností, ty jakoby pouštění ze zřetele. V případě otázky jiného člověka o jejich různých životních okolnostech a vztazích se tvrdě ohradí s replikou, že je to jen jejich osobní věc a jiným do toho nic není. U druhých to však nerespektují. Pokud jeden z partnerů, anebo oba jsou podléhavější, nejistější, nerozhodnější, zpochybní svůj postoj k partnerovi, ne vlastním vztahem, ale invektivním naočkovaným připomínáním lidí, natolik, že časem ho naruší, případně až rozruší. Vzájemnou kompatibilitu však mohli mít na úrovni, kterou už nikdy s nikým nedosáhnou. Proto každý se může radit s kýmkoliv, uvažovat, rozmýšlet, kalkulovat, posuzovat jakýkoliv svůj uvažovaný anebo i navázaný vztah, ale rozhodnout se musí vždy sám.  On ho prožívá, on ho buduje, staví, udržuje. Žádná rada, pozitivní či negativní, objektivní či subjektivní mu nepomůže pokud sám na vztahu nepracuje. Partnerský vztah v smyslu optima nelze udržet pokud oba do něho nevkládají náležité prvky, které udržují a stmelují. Kdo se tímto způsobem nechová v partnerském vztahu, je sám proti sobě, narušuje si vlastní vztah, jeden z nejdůležitějších faktorů lidského života. Vždy se mu to odzrcadlí i v ostatních oblastech života. Potom svoji nespokojenost, často nevědomky, přenáší na své okolí.

Věk není platformou partnerského vztahu. Při dostatečné kompatibilitě partnerského vztahu na věku nezáleží. Stává se, že pokud jsou partneři kompatibilní, jejich vztah je při větším věkovém rozdílu pevnější. Přitom toto není nabádání pro partnerství s větším věkovým rozdílem.

Uveřejněno: 1.8.2011