Životní moudra a zkušenosti

Občanské sdružení Melius vydalo knihu o Aristotelovi !!! ISBN 978-80-87638-01-9. V případě zájmu kontaktuje akce@melius.cz

* * *

 Citace z knihy ARISTOTELES: Rétorika, Praha 1948,

přeložil PhDr. Antonín Kříž

O blaženosti

"...všichni lidé společně mají určitý cíl, k němuž směřují v tom, co si volí nebo čeho se varují. Tím cílem, abychom se vyjádřili stručně, jest blaženost a její části. (...) Řekněme tedy, že blaženost jest zdar v jednání ve spojení s dobrostí, s ctností, nebo dokonalé ukojení životních potřeb, životní pohoda nebo radostný život stálého trvání, nebo dobrý stav statku a těla, spojený se schopností jej zachovati a nabývati; neboť každý člověk skoro souhlasně uznává za blaženost jednu takovou věc nebo více jich." (s. 45)

O lásce

"Řekněme tedy, že milovati znamená přáti někomu, co pokládá za dobré, a to pro něho, nikoli pro nás, a svou činnost, pokud možno, zaměřiti k tomu cíli tak, aby toho dosáhl. Přítelem jest pak, kdo miluje a vzájemně jest milován, a za přátele se pokládají, kdo míní, že se tak chovají k sobě navzájem. Vyjdeme-li od toho výměru, musí býti přítelem předně ten, kdo se spolu raduje z dobra, jehož se dostane druhému, a kdo spolu s ním cítí bolest, když má zármutek, ne snad z nějakého jiného důvodu, nýbrž pouze kvůli němu." (s. 113)

O laskavosti

"Tedy laskavost jest stav, při kterém se o tom, kdo jej má, říká, že prokazuje úsluhu tomu, kdo jí potřebuje, ne v odplatu za vykonanou službu, ani aby se něčeho dostalo právě tomu, kdo úsluhu prokazuje, nýbrž aby se něčeho dostalo onomu. Veliká jest laskavost, když ji prokazujeme člověku velmi odkázanému, nebo ve velikých a obtížných záležitostech, nebo v takovém vhodném čase, anebo když ji někdo prokazuje jediný neb v první řadě nebo především. (...) Z toho však také vyplývá, jakým způsobem je možno zbaviti někoho nároku na vděčnost a vylíčiti, že nezasluhuje díku; buď totiž je možno říci, že úsluhu prokazuje nebo ji prokázal pouze kvůli sobě - potom to však podle výměru není již laskavost -, nebo že jeho skutek se shodl s potřebami druhého jenom náhodou, nebo k němu byl přinucen, anebo konečně, že jenom oplácel, nedával, ať již to činil vědomě nebo nevědomě; neboť v obou těchto případech jenom oplácel, takže ani tu nelze mluviti o laskavosti." (s. 127 - 128)

O řevnivosti

„Řevnivost jest totiž druh nelibosti nad zjevnou přítomností dober, jež působí čest a jsou pro nás dosažitelná, u lidí, kteří jsou nám přirozeně rovni, a ne proto, že je má jiný, nýbrž že je nemáme také my. Proto řevnivost jest něčím ušlechtilým a vlastností duší mravně dobrých, kdežto závist jest něčím nízkým a vlastností duší mravně špatných, neboť jeden pro svou řevnivost usiluje o to, aby těch dober dosáhl sám, druhý však pro závist jenom chce, aby je jeho bližní měl.“ (s. 137 - 138)

O soucitu

„Tedy soucit jest, řekněme, druh nelibosti nad zjevným zlem, jež hrozí zhoubou nebo bolestí a jež postihuje někoho, kdo toho nezasluhuje, a musíme-li očekávat, že může stihnouti nás nebo někoho z našich příbuzných, a to, zdá-li se, že jest blízko. Neboť je zjevno, že kdo má míti soucit, musí býti takový člověk, jenž myslí, že nějaké zlo může postihnout buď jej samého nebo některou z osob jemu blízkých, a sice zlo toho druhu, jak jsme uvedli ve výměru, nebo podobné anebo příbuzné.“ (s. 128 - 131)

O slušnosti

„Slušné totiž je všechno, při čem je třeba míti shovívavost a prominutí, a to, že se pochybení čili poklesky a křivdy nehodnotí stejně, ani poklesy a nehody. (…) Slušné jest také býti shovívavý k tomu, co je lidské, a také přihlížeti nikoli k zákonu, nýbrž k zákonodárci, nikoli k slovnímu znění zákona, nýbrž k úmyslu, nikoli k části, nýbrž k celku, ani k tomu, jaký někdo jest v daném případě, nýbrž jaký jinak vždycky byl nebo aspoň jak se osvědčoval ve většině případů. Slušné jest také býti pamětliv více přijatých dober než utrpěného zla a více dober, jichž se nám dostalo, než těch, jež jsme prokázali; rovněž utrpěné bezpráví klidně snášeti, raději chtít zjednati si právo slovem než skutkem a raději srovnati se před rozhodčím než jíti k soudu.“ (s. 91 - 92)

O libosti

„Libost je jistý druh pohybu duše a zároveň její dovršená a pociťovaná změna, směřující k přirozenému stavu; nelibost jest opakem toho. (…) libé také jest směřovati zpravidla k přirozenému stavu a zvláště když věci, řídíce se tím ve vývoji, dosáhnou svého přirozeného stavu, dokonalosti; a rovněž zvyky; neboť i to, nač jsme si zvykli, stává se časem druhem přirozenosti. Libé jest dále, co se nekoná z donucení, co není násilné; neboť násilí jest něčím protipřirozeným. Proto nucené jest nelibé a správně se praví: "Všechno, co nucené jest, působí lidem vždy trud." A tak i většinu žádostí provází jistý druh libosti; neboť nás příjemně naladí buď vzpomínka na nějakou již dosaženou libost, nebo naděje na libost, jíž teprve v budoucnu dosáhneme.“ (s. 76 - 79)

Opis mouder zmiňovaných na typologických seminářích o Aristotelovi:

„V neštěstí poznáš přítele.“

„Zlo lidi spojuje.“

„Zlo vždy páchá zlo, a dobro vždy páchá jen dobro.“

„Celo je to, co má začátek, střed a konec.“

„Člověk je tvor společenský.“

„Jedna vlaštovička jar nespraví.“

„Kdyby na zemi vládla láska, nepotřebovali bychom zákony.“

„Kdo chce správně poznávat, musí nejdřív správným způsobem

pochybovat (spíš hledat řešení).“

„Jen stát, ve kterém si jsou všichni rovni před zákonem, může být opravdu silný.“

„Lidé nedokáží nepřetržitě pracovat, ale většina z nich potřebuje odpočinek. Odpočinek je jen na nabrání nových sil. Není to cíl.“

„Milovat znamená přát každému to, co pokládáme za dobré z lásky k němu a ne k sobě.“

„Na prvním místě má být krása, krása ve vztahu lidí, a ne zvířecí divost.“

„Nejpozoruhodnější na člověku je jeho schopnost (konstruktivně) myslet.“

„Nemiluje ten, kdo nemiluje vždy.“

„Není to volný čas, který je hranicí práce, ale je to práce, která je hranicí volného času. Ten se má naplnit uměním, vědou, filozofií a ne pouze kratochvílemi.“

„O přátelství lze hovořit jen tam, kde je vzájemné porozumění.“

„Potěšení je znamením životním síly.“

„Pravá moudrost je ve štěstí okrasou, a v neštěstí oporou.“

„Příroda nedělá nic bezdůvodně. Okrem člověka.“

„Zkušenosti na rozdíl od vědění (poznání) ví, ale neví proč. Neznají příčinu.“

„Štěstí přináleží jen těm, kteří si vystačí sami.“

„Šťastný je jen ten, který nepotřebuje o štěstí uvažovat.“

„Tělesná výchova má předcházet rozumovou výchovu.“

„To je lepší, co je nejblíže k nejlepšímu.“

„Ve všech věcech přírody existuje něco nádherné.“

„Vzdělání má hořké kořínky, ale sladké ovoce.“

„Z vyučování se nemá dělat hra. Učení není jen hrou pro děti, je spojené s námahou, nutností a prací.“

„Základem demokratického státu je svoboda.“

„Zdraví je nejdůležitější kvalitou těla i ducha.“

Uveřejněno:  7.8.2012